Pamatuje si vaše dítě svůj minulý život aneb když děti říkají divné věci

Vzpomínky dětí na minulé životy nejsou výmyslem ani ničím neobvyklým. Potvrzují to mnohé zaznamenané případy z celého světa. Nejvíce jich sesbíral americký psychiatr Ian Stevenson, který se touto problematikou podrobněji zabýval. Pokud vám potomek vypráví podivný příběh ze svého života, pozorně mu naslouchejte, ať už mu věříte, nebo ne. 

Vzpomínky dětí
Zdroj foto: Pixabay

Je možné, aby si malé dítě pamatovalo svůj minulý život? Proč by ne? Na světě je možné úplně všechno. V určitém věku děti mívají velmi rozvinutou fantazii a zesílené vnímání prostřednictvím smyslů. Psychologové potvrzují, že mnohé děti trpí bájnou lhavostí přibližně do věku šesti let, pak tato přebujelá fantazie přirozeně odeznívá. Může přetrvávat pouze v případě poruchy osobnosti. Ale co když si dítě nevymýšlí?

Dětská fantazie nebo skutečné vzpomínky?

Nemůžeme ale vše svádět na dětskou fantazii. Jako vnímaví rodiče bychom měli správně rozpoznat tenkou hranici mezi smyšleným příběhem a možnou pravdou. Za všech okolností bychom ale nikdy neměli zpochybňovat výpovědi dětí a znevažovat jejich důvěru k nám, rodičům. Reakce typu: „to se ti jenom něco zdálo“, „to není možné, to sis vymyslel“, anebo záměrné odbíhání od tématu, nejsou zrovna na místě. Důležité  je vždy dítě pečlivě vyslechnout a poskytnout mu patřičnou podporu. Na druhou stranu zase nemůžeme z dětského příběhu udělat přehnanou senzaci, podsouvat dítěti, že se jedná o jeho minulý život a stresovat ho nátlakem a vlastní zvědavostí! 

Existuje spousta případů, kdy se malé dítě skutečně rozvzpomnělo na svůj předchozí život. K těmto zábleskům paměti dochází spontánně a obvykle pouze do věku přibližně osmi let. Čím je dítě mladší, tím je tato schopnost výraznější. Vzpomínky se objevují třeba už kolem druhého až čtvrtého roku, a bývají prožívány velmi emotivně. Často se to děje v případech, kdy došlo v předchozím životě k náhlé a traumatické smrti. Řada dětských vyprávění byla opravdu ověřena. 

Americký psychiatr a profesor Virginské univerzity Dr. Ian Stevenson se zabýval paranormálními jevy a zejména výzkumem reinkarnace. Za svůj život shromáždil na tři tisíce případů a publikoval řadu děl a odborných článků. Jeho hlavním dílem je kniha Reinkarnace a biologie, která má přes dva tisíce stran a zabývá se etiologií mateřských znamének a vrozených vad. Vyšla deset let před jeho smrtí v roce 1997. Jeho knihy jsou velmi odborné, a zatím žádná z nich nebyla přeložena do českého jazyka. 

Jeho výzkum spočíval v tom, že zdokumentoval výpověď nějakého dítěte, a následně ověřil fakta, tedy události, skutečně žijící osoby, uvedená data a místa. Poté se také zabýval mateřskými znaménky a vývojovými vadami, které potvrzovaly úrazy nebo fyzický stav zemřelé osoby, se kterou se dítě identifikovalo. Bohužel často narážel na nepochopení svého okolí a značnou nedůvěru kolegů vůči jeho práci. 

Na vině mohla být křesťanská víra, předsudky, anebo také jiné vědecké pohledy na věc, které vedly k tomu, že jej měli za génia či blázna, a nebrali jeho výzkumy příliš vážně. On však dokázal potvrdit, že za konkrétními zdravotními problémy zkoumaných osob nestojí současné vlivy životního prostředí a dědičnost, ale jsou zde přímé souvislosti s jejich zdravotním stavem v minulém životě. Velmi se zajímal o hledisko zdraví a psychosomatické medicíny, a snažil se propojit reinkarnaci s biologií. Řada jeho kolegů však jeho teorii vyvrátila a považovala za nedostatečně průkaznou. 

Fyzické abnormality potvrzují zranění z minulého života

Doktor Stevenson objevil spoustu případů dětí, které měly na těle mateřské znaménko nebo třeba chybějící prsty, což korespondovalo s přesnými místy zranění, amputace nebo operace v minulém životě. V některých případech u nalezeného mrtvého bylo možné i zranění prokázat pitvou. Šlo také o to, že děti se živými vzpomínkami se inkarnovaly téměř ihned po své traumatické smrti, takže bylo možné dotyčného nalézt, a vše se souhlasem jeho rodiny potvrdit. Také se objevily některé případy xenoglosie, tedy jevu, kdy osoba mluví v transu jazykem, který se nikdy neučila. Kritikové psychiatrova díla však uváděli například takové argumenty, jako je záměrný podvod ze strany zkoumané rodiny za účelem jejího obohacení. Mnohými zkoumanými byly totiž děti z chudých indických rodin, které navíc ještě potvrzovaly příbuznost s rodinou, ve které zesnulý člověk žil, tudíž jej rodina znala. Další skeptikové vytahují princip logické úspornosti, jakým je Occamova břitva: Pokud pro nějaký jev existuje vícero vysvětlení, je lépe upřednostňovat to nejméně komplikované.

Doktor Stevenson se také pokusil v šedesátých letech připravit experiment, který spočíval v tom, že zakódoval zámek ve skříňce na oddělení, a sdělil kolegům, že se jim tuto šifru pokusí sdělit po své smrti. Zatím, pokud je známo, zůstala skříňka již deset let neotevřená. Ve Stevensonově práci pak pokračoval dětský psychiatr Jim Tucker, který kromě minulých životů dětí zkoumal také jejich vzpomínky z porodu a prenatálního období. Napsal například knihu Život před životem, která vyšla v roce 2005, a byla přeložena do češtiny. 

Případy dětí, které tvrdí, že jsou někým jiným

Jedním za známých případů je příběh Kamaldžit Kaurové. Jeho pravdivost prý nechal potvrdit tibetský dalajláma. Kamaldžit Kaurová byla dcerou indického učitele v Pandžábu. Jednoho dne při cestě na trh jej požádala, aby ji odvezl do vzdálenější vesnice s tvrzením, že se chce podívat domů. Popsala, jak jely s kamarádkou na kole a vrazil do nich autobus. Druhá dívka byla na místě mrtvá, a ona sama utrpěla vážná poranění hlavy. Popisovala, jak ji lidé odnesli z místa nehody, a odvezli do nemocnice. V nemocnici se rozhodli, že dívku vzhledem k jejímu velmi vážnému stavu převezou do sousední Ambaly, ale Kamaldžit požádala své rodiče, aby ji vzali domů. Otec pečlivě naslouchal vyprávění své dcery a skutečně jí její přání splnil. Dcerka mu ukázala přesné místo, kde ji srazil autobus a také domek, kde dříve bydlela. 

Sousedé vše potvrdili a udivenému muži vypověděli, že šestnáctiletá Rišma zemřela po cestě z nemocnice domů. Kamaldžit poznala své příbuzné i své osobní věci v domě. Dívka se nechtěla vrátit domů a prosila otce, aby směla zůstat tam, kde dříve bydlela. Nakonec ji otec přesvědčil k návratu ke svému současnému životu. Obě rodiny dívce příběh uvěřily. Kamaldžit se narodila deset měsíců po smrti Rišmy, a přesto, že nechodila do školy, často předstírala, že si čte. Například si také pamatovala jména svých dřívějších spolužaček. Chtěla, aby jí rodiče koupily šaty, které jak se později dozvěděli, měla i zesnulá Rišma.  Dívka také uváděla, že poslední věc, kterou si ze svého minulého života pamatovala, bylo, jak zhasla světla ve voze, kterým ji vezli z nemocnice domů. To byl okamžik, kdy zemřela.

Ale i některé z dalších popsaných příběhů jsou zajímavé. Například nějaká dívka Elsbeth řekla svou první větu, když se naučila mluvit, v tomto znění: „Učiním teď slavnostní slib“. Dále vysvětlila, že je jeptiška Teresa Gregory, a popsala svůj život v klášteře. Čtyřletá Maielaya Glover zase své matce vysvětlovala, jak ji pozorovala předtím, než se narodila, a také to, že předtím nebyla její dcerou, ale matkou. 

Americká spisovatelka Carol Bowman, která napsala knihu Minulé životy našich dětí, se touto problematikou začala zabývat právě díky svému synovi, který jí ve svých pěti letech povyprávěl svůj minulý život i smrt v občanské válce. Jakmile příběh dopověděl, zmizel prý jeho dlouhotrvající zdravotní problém – ekzém a fobie z hluku. 

Fyzička a spisovatelka Cynthia Sue Larson zase popsala příběh své dcerky, která prý už v šesti měsících dokonale rozebrala a složila zpět do původního stavu babiččin fén na vlasy za necelých dvacet minut! Prý i brzy mluvila, a každému již v půl roce říkala slovo „děkuji“. V šesti letech pak vyprávěla své příběhy ze svých minulých životů, z nichž některé žila i na jiných planetách. 

A co vaše děti? Svěřovaly se vám se svými příběhy a pozoruhodnými zážitky? Můj syn ano. Narodil se s vývojovou vadou levého oka, která spočívá v atypickém tvaru zornice a deformovaném vidění. Už od malička vždy kreslil na obloze tři slunce, z nichž jedno krajní bylo vždy červené. Vysvětlil mi tento jev sáhodlouhou teorií, že to nejsou tři slunce, ale vlastně jedno, a že to viděl v Egyptě. Také jednou, to mu bylo asi pět, povyprávěl dědečkovi, který zavíral ovce do chléva, že kdysi také choval ovce, a bylo to v Maďarsku. S přibývajícím věkem tyto zvláštnosti vymizely. Ale třeba si někdy zase vzpomene...

Tento článek jsem psala pro magazín Šaman v roce 2017.


Autor článku: Taťána Kročková

Komentáře

Oblíbené příspěvky